Obec Mutěnín
ObecMutěnín
rozšířené vyhledávání

Místní části

 

Starý Kramolín

Starý Kramolín

     O založení Kramolína není nic známo, je to ves prastará, ale přece mladší než Hostouň, Mutěnín a Újezd Svatého Kříže, jejichž pozemky s ní sousedí. Vznikl v době, kdy už byl vnitřek Čech obsazený a kdy byly osídlovány královské lesy směrem na západ. Jako je vznik Ostrova odvozen od Mutěnína, jako náležely Novosedly, Lískovec nebo Liščí Hora ke Svatému Kříži, tak vznikl v závislosti na Hostouni Starý Kramolín. Hostouň se patrně rozšiřovala směrem na západ. Nejprve byly založeny louky a pole dost vzdálené, na jejich konci byly pak postaveny domky. Takový způsob osídlování byl v Čechách dost častý. Je ale také možné, že Kramolín vděčí za svůj vznik některému šlechtici. V roce 1180, jak je téměř jisté, dal český panovník bratrům Mutinovi a Dobrohostovi do užívání Mutěnín a možná Hostouň. Každý si pravděpodobně založil dvůr, dal poddaným půdu a novému osídlení staré jméno. Staré jméno Mutěnína  Wostrov dal Mutina nově vzniklé vsi, nynějšímu Ostrovu. Právě tak Dobrohost založil nové místo směrem na západ a dal mu staré jméno Kramolin. Starému sídlu dal Dobrohost také nové podle svého jména, z toho se během let pozměnil název na Hostouň (Hostau).

 

     Starý Kramolín dříve vždy patřil k panství Hostouň. V držení panství Mutěnín byl kdysi dávno také Kramolín, ale ne náš „starý“, nýbrž Nový Kramolín u Poběžovic. Ostatní vesnice, které patřily k panství Hostouň, byla dříve vesměs rytířská sídla, jako například Svatý Kříž, Mirkovice, jenom Kramolín nebyl nikdy samostatný, nýbrž přímo Hostouni poddaný.

     První historické zmínky o Kramolínu pocházejí z roku 1379. Rytíř Racek (Ráček?) nebo Radsko byl zmíněn jako majitel Hostouně a obcí Kramolín a Horoušany. Už o 21 let později slyšíme opět o Kramolínu. V roce 1400 věnovali rytíř z Bernartic a farář Jakob v Mutěníně zdejšímu kostelu oltář sv. Dorothey. K tomu přispěli někteří občané z Kramolína a Ostrova. Mutěnín a Horoušany nejsou jmenovány, z toho mohlo vyplývat, že tehdy také Ostrov patřil k faře v Hostouni. V arcibiskupském archivu v Praze se dozvídáme jména dárců. Jmenovali se Zufatý (Zubatý?), Otík, Řehoř, Michel a jistá vdova – věnovali asi pět kop grošů. Z těchto zápisů i z jiných pramenů  soudíme, že tehdy byl Kramolín zcela český, a také to, že ačkoliv patřil k faře Hostouň, chodili obyvatelé obvykle do kostela v Mutěníně.

     Do roku 1413 byli majitelé panství Hostouň a Mutěnín v blízkých příbuzenských vztazích, pak se vydali každý jinou cestou. Hostouň roku 1419 připadla pánům z Volfštejna (zbytky tvrze byly v roce 1924 ještě dobře patrné z Haselbergu – Lískovce). Tiburz (Ctibor) z Volfštejna udělil Hostouni první práva roku1456. Obsadil také hrad Triebl.

     Roku 1497 připadla Hostouň Jindřichu Kolowratovi-Krakovskému, který Hostouňským jejich práva potvrdil, brzy nato připadla Kryštofu Gutenštejnovi a už roku 1510 výměnou Johannu z Rabštejna. Tehdy jsou už při Hostouni zmiňovány kromě Kramolína také například vsi Ostrov, Mirkovice, Holubeč, Černá Hora, Roudnice nebo Šidlákov. Roku 1513 potvrdil Kryštof privilegia, právě tak učinili jeho synové Václav a Adalbert roku 1544. Za Gutenštejnů a vlády císaře Rudolfa II. byla roku 1587 Hostouň povýšena na město, měšťané přestali být nevolníci, byli svobodní.

     1598 – hrabě Gutenštejn chtěl podle J. Micka vymýtit němčinu (soudí podle českých zápisů a českých jmen poddaných z Kramolína), ale bez úspěchu. Kolem roku 1580 už byl i Kramolín zřejmě převážně německý. Jeho syn, hrabě Jindřich z Gutenštejna, přišel po bitvě na Bílé hoře o svá sídla – Hostouň, Kramolín a ještě třináct vesnic. Dále vlastnili postupně Hostouň a Kramolín Vratislav z Mitrovic, Prothus Czernin z Chudenic, Ludwig von Starhemberg  a Adam von Trauttmansdorf.

     V letech 1421, 1427 a 1431 se dotkly Kramolína husitské války. V roce 1467 sem vpadli křižáci z Bavorska, kteří pustošili krajinu od Přimdy po Domažlice. Také hrůzy třicetileté války zažil tento kraj, roku1619 tady plundrovali Bavoři, roku 1621 obsadil Hostouň a Mutěnín hrabě Mansfeld, v roce1632 zde byli Švédové, v roce1636 zhoubný mor, roku1644 opět Švédové – tehdy byly zničeny Bílovice a Svatý Jiří. V roce 1645 tudy táhli maďarští hajduchové proti Švédům. Teprve po roce 1648 byl delší dobu klid.

     Zvláštní záznamy o Kramolínu neexistovaly, jen v hostouňských matrikách. Tak se dozvídáme, že v roce 1690 zemřel v Kramolíně Philipp Honsowitz ve věku 102 let, v roce 1699 stoletý Thomas Pechtl.

     V roce 1679 byl Kramolín poprvé nazýván „Starý“.

Gutenštejnové byli protestanté, v Hostouni působil asi 40 let luteránský pastor. Poddaní museli ve víře následovat panstvo, Kramolín byl tehdy také luteránský, právě tak jako pravá strana Ostrova (ještě v dobách, kdy žil J. Micko, se jí žertem říkalo „luteránská část“). Roku 1856 byl Kramolín konečně přifařen k Mutěnínu, kam stejně do kostela chodili lidé raději, naopak Horoušany byly přifařeny k Hostouni. Už roku 1790 patřil Kramolín k mutěnínské škole, ne k hostouňské farní škole. Ale ještě v roce 1832 odváděli kramolínští rolníci poplatky do Hostouně. Hostouňská vrchnost musela dát mutěnínské škole ročně sáh dříví, kramolínští rolníci museli spolu s ostrovskými 7,5 sáhů dřeva. V letech 1870 – 1880 chodily kramolínské děti hodně do Hostouně.

     Pokud jde o poštu, patřil nejdřív Kramolín k Horšovskému Týnu, pak ke Klenčí, dokud nebyl roku 1851 zřízen poštovní úřad v Hostouni. Tam patřil Kramolín ještě ve 20. letech 20. století, právě tak pokud jde o telefon, telegraf a železnici.

     Kramolín leží kilometr severně od Mutěnína, v ploché kotlině před mírně stoupající „Gibahorkou“ a táhne se katastrálně v šíři 1 km a délce 4 km na západ k lesům za Ostrovem a k Lískovci. Nejnižší bod leží 488 m a nejvyšší 651 m nad mořem. Výměra obce činila 369 ha, z toho 180 ha půdy, 100 ha lesů, 70 ha luk a volné a stavební plochy. Měl vždy čistě zemědělský a rustikální charakter. Sedmnáct sedláků obhospodařovalo půdu, vrchnost využívala jen velké louky u rybníka na hranici s Hostouní a obsadila louky „Hollatinky“. Velmi zajímavý byl Kramolín tím, že se rozdělení pozemků od založení, tedy mnoho staletí až do doby před 2. světovou válkou, udrželo jen s malými změnami. Každý ze sedmnácti sedláků obhospodařoval úzký, ale velmi dlouhý pruh půdy, louky a lesa v jednom kuse. Dá se tedy říci, že obec byla rozdělena na sedmnáct pruhů.

   Statky ležely podle německého způsobu ve dvou řadách od západu na východ a uzavíraly široký prostor kolem cesty. Chalupníci bydleli na východním konci (dále J. Micko v sešitu č. 3 jmenuje jednotlivé domy a jejich majitele v průběhu staletí). Obec obsadila dva domy – obecní kovárnu v čp. 22 a dřevěný hlídačský (strážní?) domek čp. 24, později chudobinec. Pak les u Slepičí hory (Hennerberg). Kdysi dříve byly domy možná ještě nad rybníkem nebo i jinde.

     Vody měla obec málo. Na Hollatinkách pramenil potok vedoucí do Nového rybníka, nad vesnicí pramen rybníčku, a při cestě do Hostouně. Umístění rybníka se měnilo (podrobněji J. Micko), dále autor také uvádí používaná místní jména, z toho čtyři původem z češtiny: Wokronitz od „pod hranice“, Sarka od „sádka“, Gewurka - Gibahorka od „Hůrka“ a Draška. Výraz Hollatinky  je možná český, možná německý, každopádně velmi starý.

     Místní jména byla německá. Obec neprotínala napříč žádná cesta, podélně pouze vozovka z Mutěnína přes Kramolín do Hostouně. Dále vedla polní cesta do vršku, cesta na Ostrov k „salaši“ a cesta k Ostrovu na mutěnínskou hranici. (Dále jmenuje J. Micko jednotlivé rody a rodiny, které zde dříve žily, některé zjevně židovské: Murrenstein, Kriegelstein, Lobenstein. Rozvádí velmi podrobně finanční záležitosti, poplatky, desátky…).

     Podle Schallerovy Topografie měl Kramolín v roce 1780 už 26 čísel, podle Sommerovy Topografie v roce 1839 měl 27 domů, v nichž žilo 194 obyvatel.

 

1862 – 31 domů, 213 obyvatel

1890 – 33            172

1900 – 33            164

1910 – 33            185

1921 – 34            192

1930 – 38            168

 

Živnosti: lom na syenit, jeden hostinec, dva kováři, jeden švec, jeden krejčí, jeden kolář a jedna tabáková trafika.

Roku 1904 tu byl založen Spolek pro pěstování dobytka.

(Dále J. Micko uvádí kramolínské rodáky, kteří se uplatnili jako církevní hodnostáři, učitelé, profesoři na gymnáziu nebo vojenští velitelé za první světové války.)

     Kramolín je jméno časté. Taková obec se vyskytuje například nejen za Poběžovicemi, u Nepomuku nebo u Ledče, ale také u Mariánských Lázní. V roce 1653 se objevilo pojmenování Krammatin. Původ jména není jasný. Někdejší hostouňský notář, bratr mutěnínského vikáře uváděl, že jméno vzniklo od „grand moulin“, tedy „velký mlýn“. Ale velký mlýn tu nemohl stát, protože tu voda stačila sotva pro malý mlýn a jméno ves získala dřív, než se zde objevili Francouzi. Ti tu byli v zimě 1813 – 1814 za napoleonských válek, obsadili všechny domy v Mutěníně i v Kramolíně. Kvůli krádeži peněz z pokladny regimentu zde měl být popraven a pohřben jeden voják.

     Další informace o Kramolínu byly před 2. světovou válkou k dispozici ve farních matrikách v Hostouni, v pozemkových knihách v Hostouni a v Praze, ve vrchnostenském archívu v Horšovském Týně a v zemském a státním archívu v Praze.

(Pozn.: údaje doplněny podle turistického průvodce č.1„Český les – Domažlicko“, 1992)

 

 

 

Ostrov

Ostrov

     Obec leží 2,3 kilometru západně od Mutěnína, šest kilometrů od hranic s Bavorskem, 600 metrů nad mořem, tedy o sto metrů výše než Mutěnín.

  Ostrov (Wasserau) je velmi pozoruhodný tím, že se v dávných dobách skládal ze dvou obcí, které měly stejné jméno, ale různé majitele. Každá obec měla svoji historii, zcela nezávislou na té druhé. Severní část náležela ke královskému hradu Přimda, jižní část k Chodskému hradu v Domažlicích. Mutěnín nepatřil do oblasti královských hraničních lesů, tedy také nepatřil do chodského území, byl samostatné zboží a ležel v údolí, Ostrov ještě v pohoří. Jeho středem vedla prastará celní cesta do bavorského Schönsee.

Ostrov – poběžovická část

     Osídlili ho pravděpodobně původní obyvatelé Mutěnína, ve kterém Mutina z Bukovce roku 1180 vybudoval tvrz na ostrově uprostřed rybníka. První zmínka o Ostrovu v plzeňském archivu pochází ale až z roku 1379 (rok po smrti Karla IV.). Tehdy už to bylo pusté místo poničené častými válkami, obyvatelé odešli. V roce 1400 byl podle církevních záznamů Ostrov opět osídlený. Ze jmen vyplývá, že ves byla tehdy česká. Pak nebylo o Ostrovu sto let slyšet, až když v roce 1506 koupil Mutěnín první Wiedersperg od svého tchána Nikolause Hennigera von Seeberg. Opět byl pustý, již podruhé. Možná po křižáckých nájezdech z Bavorska do Čech roku 1467.

     Zase nebylo o Ostrovu zmínky po 140 let. Každopádně byl ale osídlen směrem od Rybníka, z Horšína. Roku 1589 už byli Wiederspergové v Rybníku, roku 1604 koupili Starou Huť a roku 1607 Mostek. Ve spisech v domažlickém archivu je roku 1557 Ostrov zmíněn. V roce 1644 je jmenován Ostrov v dost významných souvislostech – byl sídlem vrchnosti. Johann III. von Muttersdorf umřel roku 1640 a zanechal zboží čtyřem synům, kteří je zpočátku spravovali společně, ale po čtyřech letech ho rozdělili. Jeden získal panství Mutěnín (Mutěnín, Švarcava, Závist), druhý Mostek, Starou Huť a Horšín. K panství patřily i Ostrov – levá část, Rybník, Bernstein a Korytany. Další z bratrů dostal peníze.

     Panství Ostrov převzal Leopold Konstantin von Wiedersperg. Sídlil na Ostrově, obsadil také dva domy čp. 35 a 95 v Mutěníně, které ale jeho syn v letech 1673 a 1694 prodal. S manželkou měl Leopold Konstantin čtyři dcery a čtyři syny, kteří se na Ostrově narodili (J. Micko podrobněji popisuje finanční poměry a osudy potomků). V roce 1691 koupil Ostrov od Wiederspergů Mathias Gottfried, svobodný pán von Wunschwitz z Poběžovic a připojil ho ke svému panství.

     Leopold Konstantin založil ostrovskou větev Wiederspergů, která byla v rozkvětu ještě před druhou světovou válkou. Svobodný pán von Wunschwitz byl císařský prokurátor, hejtman plzeňského kraje, rytíř, obsadil například také Vilémov nebo bavorský Bleistein, nechal v Norimberku odlít 20 q těžkou měděnou sochu Jana Nepomuckého pro pražský most, zemřel roku 1695 v Poběžovicích. Jeho následníkem byl syn Daniel, svobodný pán von Wunschwitz, nějaký čas žil také na Ostrově, byl známý genealog. Studoval rodokmeny, jeho knihovna a spisy byly umístěny do muzea (?) v Praze. Roku 1717 prodal Poběžovice s Ostrovem Wolfgangu Mulzovi von Waldowa. Jeho dcera prodala panství roku 1725 hraběti Georgu von Königsfeld.

     Ostrov hrál dříve důležitou roli. Hodně byl panstvem využíván velkostatek, pěstovaly se zde ovce, býval zde řezník a pekař. V roce 1771 tu působil lékař – chirurg Karl August Jähner, ještě dříve roku 1669 felčar Gotthard Schreiber. Roku 1704 už tu žil první obyvatel židovské víry.

     Roku 1759 koupil Poběžovice s Ostrovem Philipp Wilhelm Albrecht von Linker – Lutzenwick, Bavor, po jeho smrti převzal panství syn Johann Franz. 5. září 1804 koupil Poběžovice a Ostrov sklářský mistr Georg Michl von Schmauss z Nové Huti. Pamětníci ještě roku 1880 vyprávěli, že do Poběžovic přivezl sudy stříbrňáků. Podle některých zápisů si panství převzal už 18. září1804 svobodný pán von Linker, v pamětní knize fary Rybník je potvrzen ještě v prosinci 1804 majitel G. M. von Schmauss.

     V roce 1805 koupil Poběžovice s Ostrovem a Bernstein hrabě Anton Thun – Hohenstein za 500 000 zlatých, roku 1843 přikoupil Pivoň. Ve státním archivu v Praze je uložena listina, ve které stojí psáno o Ostrovu: „…rytířské sídlo bez panského bydlení, se statkem.  Kdysi náležející pánům z Domažlic, potom náležející k Mutěnínu, bratry Wiederspergy rozdělené a 1691 prodané svobodným pánem von Wunschwitz. Půda je upotřebitelná, také ladem ležící. K panství patří huť na Bernsteinu. Pěstování lnu je nepatrné, vrchnosti patří tři strychy, poddaným pět strychů. Včelařství je ve zdejší studené části Českého lesa (Šumavy) málo významné. Mezi poddanými se nachází jedna židovská poddaná rodina.“

     V Sommerově Topografii Čech se říká roku 1839: „…zboží Ostrov včetně Bernsteinu má 963 jiter, a sice 320 jiter polí, 364 jiter luk, 211 jiter pastvin a 66 jiter lesa. Půda většinou kamenitá a méně úrodná, poskytuje hlavně ozimy a oves, len, brambory, zelí a jetel. (Dále J. Micko rozvádí podrobně robotní povinnosti poddaných, povinnosti vůči mutěnínské škole.)

     V roce 1864 prodal syn hraběte Antona Thuna, hrabě Leopold Thun – Höhenstein Poběžovice s Ostrovem a Bernsteinem hraběti Franzi Coudenhove za milion guldenů. O pět let později koupil také panství Mutěnín od barona Becka, takže se po 178 letech dostaly Mutěnín a Ostrov k jednomu majiteli. Během francouzských válek, obzvlášť v letech 1785 – 1809, tady řádily – jako i na jiných místech – pravé neštovice, právě tak v letech 1881, 1887 a 1915.

     Okresní cesta z Hostouně do Švarcavy přes Ostrov byla vybudována v roce 1862, díky snahám tehdejšího představeného obce Gregora Pechtla nebyla obec při budování na trase vynechána. Panský statek na jižní straně vesnice měl velké místnosti a velkou podkrovní místnost s arkýři, což mohlo spolu s ostatními „vedlejšími“ místnostmi v 17. století docela dobře sloužit i jako panský byt. Zcela určitě tady nestál žádný hrad. (Dále J. Micko vyjmenovává šafáře v letech 1691 – 1866.) Hospodaření statku skončilo v roce 1876, pole a louky byly propachtovány jednotlivým nájemcům. Hospodářské budovy se postupně rozpadly, roku 1919 spadla část zastřešení. V obytné budově bydleli ve dvacátých letech tři nájemníci.

     Přifařený byl Ostrov k Mutěnínu a byl vždy katolický. Na Ostrově stály podle dochovaných zpráv z roku 1775 dvě kaple. Malou kapličku sv. Anny u vesnického rybníčku, s věžičkou pokrytou šindeli, dala postavit paní von Wunschwitz v roce 1700. Kapli sv. Erazima – kapličku bez věžičky u cesty, poblíž pustého statku, dala paní von Wunschwitz postavit roku 1709. Podle J. Micka nebyly nijak cenné ani pozoruhodné a byly již ve dvacátých letech 20. století zcela zničené. Připomínala je studna nazývaná „u kapličky“.

     Na Ostrově bývala také kdysi dávno poustevna. Snad stávala poblíž kapličky svaté Anny, byla malá, už zchátralá a neobydlená.

     Děti chodily do školy nejdřív do Mutěnína. K vesnici patřil také malý domek – koželužna, necelé dva kilometry vlevo při cestě do Rybníka. Je zmiňován už roku 1694, a sice u Velkého Horšína. Toto místo bylo pověstné po celém okolí jako zastávka a skrýš podezřelých lidí, lupičů, zlodějů a pašeráků. Roku 1905 domek vyhořel a nebyl znovu postaven.

     K této části Ostrova patřily domy čp. 1– 23 a 52 – 54, 51 chybělo, dohromady to bylo 26 domů. Zprávy o počtu obyvatel v této části jsou z roku 1832, kdy zde žilo149 obyvatel, a z roku 1857, kdy zde žilo 127 obyvatel.

     Ostrov se jmenoval nejdříve Wostrov (1590), Wostrova (1557), Wostrow. Protože starý hrad - tvrz  stál v Mutěníně na ostrově uprostřed rybníka (místu se ještě kolem roku 1870 říkalo „na ostrově“), je pravděpodobné, že zakladatel Mutina dal staré jméno nové osadě poblíž tvrze a své jméno pozdějšímu Mutěnínu. Staré cestě do Bavorska se říkalo „Ostrovská“. Německé jméno Wasserau, nářečně Wossa- rau bylo od českého názvu odvozeno (Wostrau – Wassrau – 1656 Wasseraw, v Sommerově Topografii 1839 Waseraw). Někdy používaný český název Bezvěrov není historicky podložen. Místní názvy a názvy domů nebyly nijak zvláštní.

     V letech 1914 – 1918 padlo 10 ostrovských mužů (podrobněji J. Micko).

Ostrov – hostouňská část

     Hostouňské panstvo založilo Starý Kramolín, později druhou, mladší část Ostrova. Ta náležela ke královskému hradu Přimda. Území od hostouňské hranice k Mostku bylo dlouhé a úzké, z jedné strany sousedilo s mutěnínským územím, z druhé s křížským. Vztahy byly přátelské, vrchnost v Mutěníně a v Hostouni byly pravděpodobně od roku 1180 do roku1420 v příbuzenském vztahu).

     Písemně je Ostrov II doložen až roku 1379, v té době patřily Hostouň i Mutěnín Rackovi (Ráčkovi?). Je ale možné, že jde o Ostrov I. Jistotu přináší rok 1400 – v souvislosti se zmínkou o přispění na místo kaplana v Mutěníně jsou zmiňováni obyvatelé Ostrova a Kramolína – Ostrov II byl přifařen k Hostouni. Jsou jmenováni: Peškanov, Struhař, Brch, Mrázek, Matheus, Jíran a Mikš. Další zpráva je z roku 1412. Výše zmíněný Racek (Ráček) zřídil v Hostouni místo kaplana, přispěli také obyvatelé Ostrova. Pak skoro sto let zprávy chybí. V letech 1497 – 1513, pravděpodobně roku 1508, se na zboží vyměnili Christof von Guttenstein, pán v Hostouni, s Johannem z Rabštejna. Ten obdržel Hostouň, Kramolín, Šidlákov, Mirkovice, Holubeč, Roudnici, Hostětice, Černou Horu, Svržno a polovinu vsi Ostrov. Zajímavé je, že v téže době Georg von Wiedersperg koupil zboží Mutěnín s Ostrovem, což je důkazem, že Ostrov byl složen ze dvou vesnic a při Hostouni byla vedena jen polovina.

1545 – dělili se synové Johanna z Rabštejna, Wenzl a Adalbert, o zboží. Polovinu s Hostouní, Kramolínem a Ostrovem obdržel Adalbert z Rabštejna. Jeho syn Johann umřel roku 1580, jeho díl zdědila sestra Anna, po její smrti 1586 získal její podíl Georg von Guttenstein. Na jeho přímluvu byla Hostouň roku 1587 povýšena na město, obyvatelé Ostrova měli tedy také se svým zbožím přístup na zdejší trhy. Po smrti Georga von Guttensteina získal majetek jeho bratranec Heinrich Laurenz (Jindřich Vavřinec), hrabě z Gutenštejna. Obsadil kromě Hostouně ještě čtrnáct vesnic, také Ostrov. Byl protestant, po bitvě na Bílé hoře mu byly odebrány některé statky.

1622 – Hostouň s vesnicemi koupil Zdenko (Zdeněk) Vratislav z Mitrovic.

1624 – Prothus Černín z Chudenic přikoupil mnoho vesnic, zemřel roku 1634. Jeho dcera Marie Anna Černínová si vzala Ludwiga, hraběte Starhemberga.

1656 – oba prodali panství Hostouň za 120 000 zlatých hraběti Adamu Mathiasi Trauttmansdorffovi v Horšovském Týně, takže od roku 1656 patřil také Ostrov k panství Horšovský Týn, hrabata Trauttmansdorffové byla povýšena roku 1805 do knížecího stavu. (Dále J. Micko rozepisuje otázku poplatků, desátků apod. vůči faře a škole.)

      Kdy byla tato část Ostrova přifařena ke kostelu v Mutěníně, nelze určit, snad po husitských válkách, snad v dobách reformace. Roku 1656 už patřila déle k faře Mutěnín. Říkalo se jí „luteránská část“, protože Gutenštejnové, kterým ves v letech 1580 – 1622 patřila, byli protestanté a odpůrci katolíků.

     Tato část Ostrova ležela na druhé straně staré celní „ostrovské“ cesty. Celnice byla dříve v Mutěníně, v roce 1739 byl císařský celní úřad přestěhován na Ostrov, roku 1753 byl zas vrácen do Mutěnína. Proč, to není jasné, možná kvůli rychle po sobě jdoucím případům úmrtí výběrčích cla (J. M. Hartmann byl ve funkci v letech 1739 –1742, zemřel; A. Kopecký zemřel roku1745, J. H. Rössel zemřel roku1748, J. Zeblitz roku1752). Celní úřad byl tedy na Ostrově jen 14 let (dům čp 44). Roku 1769 byl přestěhován na Mostek, roku 1825 do Švarcavy. Je pravděpodobné, že tu při celnici působila také finanční stráž. V době, kdy hranice střežily ozbrojené oddíly (Militärgrenzkordons, 1772 – 1822), měl oddíl sídlící na Ostrově vlastní matriční zápisy.

     Ostrov vždy patřil ke škole v Mutěníně. Obyvatelé si vyžádali jakousi pobočnou školu přes zimní období. Učilo se v různých domech v obytných místnostech, ušetřilo se tak za topení. „Zimním učitelem“ v Ostrově byl např. roku 1862 Andreas Leibl z Pleše. Už roku 1856 byla tehdejším okresním úřadem v Hostouni povolena Ostrovu tříměsíční zimní škola, od roku 1890 tři dny v týdnu. Poslední „zimní učitel“ v Ostrově byl Georg Saffert z Velkého Horšína. V roce 1892 požádal Ostrov o zřízení vlastní celoroční expozitury, což bylo roku 1893 zemskou školní radou povoleno. Mutěnín a Starý Kramolín se ale odvolaly, zimní vyučování bylo prodlouženo roku 1894 na pět měsíců (listopad – březen) s denním vyučováním, jako k tomu vhodná byla určena místnost v čp. 23.

1895 – měsíc listopad byl jako u všech zimních škol zrušen.

1908 – od tohoto roku byl teprve ustanoven vlastní učitel pro zimní výuku, jinak byl vysílán z Mutěnína.

1913 – žádal Ostrov znovu o zřízení celoročního vyučování, komise a okresní školní rada byly pro, zemská školní rada nesouhlasila.

1918 – zcela neočekávaně povolila na jaře zemská školní rada zřízení samostatné jednotřídní obecné školy, pod dohledem školní obce v Mutěníně. Ostrov byl vyrozuměn, byla ustanovena místní školní  rada a prozatímní škola byla 15. září 1918 otevřena. Prozatímním vedením školy byl pověřen učitel Franz Pregler z Mutěnína.

1920 – byla vystavěna školní budova nákladem 195 000,- Kč., stavitel pocházel z Újezda Sv. Kříže. V době, kdy J. Micko psal 3. díl Dějin Mutěnína, řídil ostrovskou školu Peter Heindl. Ruční práce byly zavedeny roku 1919, vyučovala je Julie Mally z Mutěnína.

     Tato ostrovská část se rozkládala na 232 ha, z toho 45 ha bylo panských, 79 ha polí, 32 ha luk, 30 ha pastvin a 85 ha lesa. Nejvyšší bod byl Steinbergl – 669 m, nejnižší bod při cestě do Mutěnína – 550 m nad mořem. K Ostrovu II patřily domy čp. 24 – 50 a 55, dohromady 28 domů. Pět domů bylo zvlášť a ležely dva kilometry západně na hranicích obce, dva domy – čp. 24 a čp. 58 byly vystavěny v roce 1900 a 1921 a stávaly těsně u Malého Horšína, dva domy čp. 47 a 48 o něco dál severně na plochém návrší (“Plattenhäuser“), číslo 49 leželo na mýtině v „Andělském lese“. Domku se říkalo „Andělský – Andělův“, snad ho postavil člověk toho jména. (Engel – Anděl). V roce 1590 byl k soudu v Domažlicích povolán k jednání rychtář z Korytan ve věci proti Jakobu Engelovi z Ostrova, možná jeho předchůdci nebo naopak potomci dům postavili. Roku 1832 v něm bydlelo dvanáct lidí, v letech1850 – 1853 tu byla rasovna, od roku 1854 byl vrchností využíván jako hájovna. Poblíž ležící les se nazýval Engelholz. Na potůčku pod domkem bývala cihelna (zakreslena na mapě generálního štábu  z roku 1878).

     Pokud jde o jméno, je každopádně převzaté od Ostrova – Wostrowa I, dále Němci změněno na Wasserau. Kolem roku 1400 byl Ostrov český a stal se německým kolem roku 1580. Z češtiny zůstal místní název Suchodol pro místo pod vesnicí.

Ostrov

     Rok 1848 přinesl mnoho změn. Oba Ostrovy náležely od tohoto roku pod nový soudní okres Hostouň a pod hejtmanství v Horšovském Týně. Vrchnost ztratila některé výsady, odpadly překážky, které oba Ostrovy oddělovaly. S číslováním nebyly potíže, už dříve bylo jednotné, aby nedocházelo k záměnám. Každý díl měl vlastní katastrální mapu, měl vlastní honitbu, vlastní chudobinec. Poběžovická část byla přibližně na 240 ha, hostouňská na 232 ha, celkem 472 ha. Domy tvořily v každé části od západu k východu táhlou řadu, asi po čtyřiceti metrech, s velkým prostorem okolo. Na rozdíl od jiných vesnic, kde bývají novější domy přistavovány vně, byly (jsou) na Ostrově uprostřed. V horní části vsi bylo místo pro rybník s vysokými mosty. Ve spodní části se rozkládaly zelinářské zahrady.

     Prastará cesta vedla původně víc středem vesnice, některé „hostouňské“ domky se po úpravě dostaly na levou stranu silnice.

  Pokud jde o počet obyvatel, jsou známa čísla od roku 1722:

1722 – 154 obyvatel

1786 – 202

1832 – 333

1839 – 382 /51 domů/

1851 – 330

1862 – 322

1890 – 332

1900 – 317

1910 – 327

1921 – 312 /56 domů/

1930 – 305 /65 usedlostí/.

     Obyvatelé byli vesměs Němci, s výjimkou několika Židů katolíci. Působil tu od roku 1895 Spolek dobrovolných hasičů (31 členů), od roku 1908 německý Šumavský spolek (42 členů). Z Ostrova pocházeli hejtman Franz Riess a výběrčí daní Ferdinand Moldan.

(Pozn.: doplněno údaji z turistického průvodce č. 1 „Český les – Domažlicko“, 1992)

 

 

ErazimErazim

     Jmenoval se před první světovou válkou také Erasmus, ještě dříve St. Erasmus, v německém nářečí Rasima. Jméno dostalo mladé sídlo po kostelíku, který byl zasvěcen svatému Erasmovi, zmínky o něm pocházely už z roku 1400. Je záhadou, proč tento kostelík stál na kdysi pustém místě. Postavil ho zbožný křesťan? Zasloužil se o tuto stavbu poustevník? Další zpráva o něm je z roku 1644, dál zprávy chybí až do roku 1675. V roce 1786 byl kostelík uzavřen, odsvěcen, 10. února 1791 jej prodal baron Wiedersperg napůl Johannu Langovi a Johannu Stefanovi Traxlerovi. Ti byli Wiederspergovi mimo jiné povinováni robotou půl dne v týdnu, tedy 26 dní. Kostelík upravili a zabydleli.

     Socha Jana Nepomuckého byla přestěhována roku 1790 do nového kostela v Rybníku. Mnoho soch svatých v životní velikosti později shořelo, zůstal jen veliký kříž stojící později v erazimské kapli. Tento kříž měl být zázračný. Jednou prý šli kolem dva žebráci, jeden poklekl a modlil se, druhý řekl: jak bych se mohl modlit k pouhému dřevu? A šel pryč. Když otočil hlavu zpět, zůstala mu už tak. Přísahal, že jestli mu bude zase dobře, půjde ke kříži po kolenou, což se také stalo. A jeden chromý žebrák o dvou berlích se po svých snažných prosbách uzdravil a na poděkování tu nechal berle (byly k vidění ještě roku 1926). Podle zápisu ve farní knize měla pocházet kazatelna v kapli na Erazimu z kostela v Mutěníně. Naopak po zbourání kostelíka na Erazimu měl být postranní oltář předán do kostela v Mutěníně.

     Na jižním konci vesničky stojí malá, tři metry dlouhá a dva a půl metru široká kaple Panny Marie (kostelík stával na severním konci). Nechal ji postavit roku 1865 nájemce „Meierhofu“ Georg Halla, a sice na místě dřevěné kaple, kterou tu nechal postavit jeden muž z nedaleké vesnice Mnichov a který tady na Erazimu obchodoval (brousil kámen). V kapli byl opřen kříž, který pocházel ještě z kostelíka. Socha Matky Boží bývala obložena mnoha děkovnými a pamětními mincemi (bitva u Lipska 1813, Ignác z Loyoly…), na spodní straně sochy byla písmena již tehdy špatně čitelná. Každoročně bývala pořádána v sobotu po svatém Erazimovi procesí z Mutěnína do Erazimu. (Pozn.: renovována r. 2017.)

ErazimErazim 9.9.2018 vysvěcení kaple 

     Někdejší hřbitov zmiňovaný už roku 1656 ležel na severním konci vesničky. Pozemek později patřil mutěnínské škole. Dokud jej obec neprodala, říkalo se tam „školní pole“. Pohřebiště muselo být rozsáhlé, neoplocené. Ještě roku 1875, kdy se stavěly erazimské domky a jejich základy, sklepy a studně, objevovaly se všude kostry a jednotlivé kosti. Ležely v řadách vedle sebe, hlavami směrem na východ, byly bez dalších předmětů, často posypány vápnem. Ještě po roce 1860 byla u domu čp. 8 vykopána rakev s mrtvým. Nález byl ohlášen mutěnínskému faráři Mathiasi Krimovi, který přikázal mrtvého zase vrátit na místo.

     Roku 1902 byly znovu po požáru stavěny čtyři domy, přitom byly zase nacházeny četné lidské kosti, pod zděnou sakristií kostelíka dvě mrtvoly. Proč hřbitov na tak odlehlém místě? Je možné, že byl založen v dobách velké úmrtnosti, při morové epidemii.

     Třetí pamětihodností Erazimu byla poustevna. Poustevník bydlel v někdejším dřevěném domku čp. 2. Místnost vpravo v nové stavbě byla na témže místě, kde žil, jen přibyla okna. Zůstal po něm jednoduchý dřevěný kříž nade dveřmi. Pozemkům vedle dvora se říkalo „poustevníkova“. Podle pamětníka Johanna Theuerla (zemřel v roce1921) pamatovala poustevníka jeho babička. A babička Margarety Bergerové vypravovala, že jako dívka chodila s jinými často k poustevníkovi.

     Podle farních knih bydlel v poustevně na Erazimu Antonius Weinmann až do konce svého žití, vedl příkladný život. Měl to být poslední poustevník, který chodil pít z potoka Goldbachu. V matrice zemřelých bylo napsáno: 28. března 1788 byl pohřben Mathäus Weimann, 53 let starý, z čísla 106. 24. března ráno se napil z potůčku a zemřel. Je nápadné, že není označen jako poustevník a že je uvedeno místo Antonius jméno Mathäus. Zřetelně byl poustevník uveden v pozemkové knize 28. září 1778 pod jménem Adam Zangl z erazimského domku.

     Prvním obytným domem na Erazimu byla poustevna, kterou roku 1788 Adam Zangl koupil. Při prvním číslování roku 1780 měl Mutěnín 105 čísel, poustevna dostala číslo 106. V roce 1791 byla opuštěná kaple přestavěna na dva domky, které dostaly čísla 107 a 108. Další domy dostaly čísla 109, 113, 114, 115 a 116, celkem osm domů. V matrikách se číslování často zaměňovalo, pletlo. Nová čísla dostal Erazim roku 1805 – od 1 do 8 (viz plánek), domky jsou vždy uváděny jako náležející k Mutěnínu.

 

1832 – 43 obyvatel

1837 – 52

1847 – 54 …

 

Erazim měl svoji zvoničku. Zvonek byl dovezen z bavorské Švarcavy, byl připevněn na domě čp. 5, roku 1917 nebyl na rozdíl od jiných odvezen pro válečné účely. V čp. 8 bývala brusírna kamene z Načetína a Hostouně. (Historie jednotlivých domů viz sešit Dějin Mutěnína č. 6.)

     Vodovod na Erazimu: vesničce Erazim mohla závidět mnohá města. Protože leží na pahorku, musela být voda získávána z daleka, také ze studny zřízené u železniční stanice roku 1910, z rybníčků a podobně. Voda nebyla ani dobrá, ani čistá, na radu lékaře Dr. Wurmeho z Poběžovic byla tedy povolena stavba vodovodu. Panství Poběžovice - Mutěnín, ke kterému domky patřily, bylo k návrhu vstřícné. Stavbu realizovala firma Braun z Plané. Pramen na louce Petschina byl zakryt, zpevněn, kolem osazen drny. Roury vedly vodu 1080 metrů daleko, se spádem od 50 cm k pahorku nad vesnicí, kde se nacházela velká vodní nádrž zakrytá trávníkem. U domu čp. 1 byl jeden vývod a vodotrysk, u domu čp. 3 druhý vývod. Domy čp. 1, 5 a 7 měly vodovodní kohoutek při vchodu do domu. Vodovod dával každou sekundu deset litrů dobré a svěží pitné vody. Náklady činily 8 650,- korun rakouských. Přispělo Ministerstvo vnitra ve Vídni částkou 3000,- K, ministerstvo orby (zemědělství) částkou 1 650,- K, Zemský správní úřad v Praze částkou 1 200,- K. Obec Mutěnín nepřispěla, zbývajících 2 700,- K si museli obyvatelé domků vypůjčit.  1. listopadu 1912 byl vodovod hotov.

 

Obec

Svazek Domažlicko

Svazek Domažlicko

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 3
DNES: 61
TÝDEN: 497
CELKEM: 342916

Anketa

Info e-mailem

Novinky e-mailem

Mobilní aplikace

mobilní aplikace

google-play-download

app-store-download

Předpověď počasí

dnes, čtvrtek 24. 6. 2021
déšť 22 °C 15 °C
pátek 25. 6. slabý déšť 20/13 °C
sobota 26. 6. skoro jasno 23/11 °C

Univerzální překladač

Překlad (translations)

1253

První zmínka

278

Počet obyvatel

krumpáč

Hornická obec

kostel

Kostel sv. Bartoloměje

památník

Hrobka Wiederspergů

hvězda

Židovský hřbitov