Obsah

Výběr z díla regionálního historika a pedagoga Johanna Micka od rodačky z Mutěnína

vážené paní Mgr. Marie Vintrové

 

Stručný výtah z práce sestávající ze dvou dílů (2004, 2005-2009) vycházející především z díla Johanna Micka "Dějiny městyse Mutěnína" (10 dílů). Celá práce

viz. http://mutenin.cz/obec-1/informace-o-obci/vybor-z-dila-johanna-micka-od-mgr-vintrove/

 

Dozvíte se zde: části Mutěnína, řemesla, živnosti, škola, pošta, Židovská synagoga, hřbitovy, kostel, kaple, pomníky, doprava, rybníky, kroj, nářečí........tak jen do toho. Historie našeho Mutěnína je opravdu krásná a bohatá. 

 

Historie obce Mutěnín

Dřívější městys, dnes obec Mutěnín leží v nadmořské výšce 492m, na úpatí Českého lesa a na Zlatém potoce (Goldbach). Osídlení tohoto místa je prastaré, původně české. Cesta, která jím prochází, patří k nejstarším přechodům z Čech do Bavorska a první obyvatelé se usazovali právě při ní. Lokalitu chránily kopce, tvořila tedy jakýsi ostrov – své původní české jméno „Wostrow“ dostala osada z tohoto důvodu.

První písemná zpráva o vsi pochází z roku 1253. Podle vývoje současného názvu místa lze však soudit, že obec založil pražský purkrabí Mutina z Bukovce připomínaný v letech 1174 – 1185. Ten získal místo roku 1180, dal mu své jméno a vystavěl tu tvrz. Původní obyvatelé se usadili zhruba o půl hodiny cesty dále směrem k Bavorsku a dali místu staré jméno Ostrov, později také Wasserau.
 
Jméno obce:
Mutina bylo později zkráceno na Mutin a psáno Muta. Podle Schallerovy Topografie z roku 1780 se místo jmenovalo také Mutětov, podle Müllerovy mapy z roku 1710 Muttinov, obě jména mohla ale vzniknout chybným přepisem německého Muttersdorf. Správný český tvar byl Mutěnín. Němci říkali místu nejdříve „Vesnice Mutinova“ (Dorf des Mutina), také Mutinasdorf, Mutinsdorf, to se během staletí změnilo na Muttersdorf.

Z dostupných pramenů vyplývá, že zhruba do roku 1500 zde mohla převládat čeština nad němčinou, ale už před třicetiletou válkou převládalo zřejmě německé obyvatelstvo.

Mutěnín nepatřil do oblasti královských hraničních lesů, tedy také nepatřil do chodského území, byl samostatné zboží.

Počet obyvatel:
před mnoha staletími zajímal vrchnost počet domů zavázaných k robotě a k daním, ale nikoliv počet osob. Když ve 12. století zakládal Mutina osadu asi se čtyřiceti domky, tu mohlo žít asi 170 obyvatel, první spolehlivější údaj z úředního protokolu roku 1713 udává 485 obyvatel, v roce 1832 již 895, F. Palacký uvádí roku 1847 už 1067 obyvatel. V období mezi dvěma světovými válkami se počet obyvatel pohyboval od 1011 do 1274, tomu odpovídal rostoucí počet domů (od 150 do 200).

Historické události spojené s 2. světovou válkou a následnou výměnou obyvatelstva v poválečných letech ovlivnily zásadně počet lidí. Významný městys se proměnil v poměrně odlehlou pohraniční obec, počet obyvatel.velmi poklesl. K 1. 8. 2011 měl Mutěnín 266 obyvatel.

Znak:
městys Mutěnín jej obdržel roku 1577 od císaře Rudolfa I., současně také práva potvrzená červenou pečetí.

Pečeť1
Znak městyse Mutěnína je příčně rozdělený, nahoře je na zlatém podkladu zobrazen vousatý, urostlý horník přepásaný páskem, ve zdvižených rukách drží kladívko a mlátek (železnou paličku) - symbol tehdy vzkvétající těžby mědi. Ve spodní části na stříbrném podkladu je na květnaté louce doleva běžící liška - vlk.Pečeť


 

Čtyři části obce

1) Mutěnín,

který se skládá ze tří snadno rozpoznatelných oblastí: původní náměstí, „ulice“ a „domky“. Náměstí, které samo o sobě dokládá někdejší rozkvět městyse, je 440m dlouhé, pod kostelem 35m a na dolním konci 17m široké, o ploše 101 arů. Uprostřed v horní části stojí na vyvýšeném místě kostel s bývalým hřbitovem. Středem procházející komunikaci lemujelipová alejvysázená na začátku 20. století Po každé straně náměstí stálo dvacet dvorců - statků, k tomu uprostřed panský dům - zámek, naproti císařská celnice, oba domy uzavíraly řadu horních deseti domů. Na horním konci náměstí později přibylo od roku 1876 ještě osm domů, s nimi stálo před 2. světovou válkou na náměstí celkem 64 domů.

Druhou oblastí je ulice pod náměstím, je s ním spojena čtyřmi uličkami - obyvatelé ulice se dříve usazovali v zadní části dvorů postavených na náměstí, v průběhu staletí také získali pozemky a statky, majetky.

Třetí a nejmladší oblastí Mutěnína jsou „domky“. Navazují na západní konec ulice,jsou rozesety podél potoka. Za svůj vznik vděčí panské cihelně, která je tu zmiňována roku 1692, byly nazývány původně „domky u cihelny“, před druhou světovou válkou „cihlářské domky“, krátce „domky“. Jejich obyvatelé žili stranou, odděleně od náměstí. Číslo 111 je zmiňováno už roku 1711. Postupně bylo postaveno 43 těchto domků – i s mlýnem a  pastýřským domkem. Obyvatelé se živili v meziválečném období jako zedníci nebo nádeníci, jezdili za prací do Bavorska, později do Saska, zatímco ženy a děti doma paličkovaly krajky.

 

2) Erazim,

osada nacházející se na pahorku asi 1,5 km na východ od Mutěnína, na území o výměře 7,39 km2. Jmenoval se v dřívějších dobách také Erasmus, v německém nářečí Rasima. Jméno dostalo sídlo po dnes již zaniklém kostelíku, který byl zasvěcen svatému Erasmovi, zmínky o něm pocházejí už z roku 1400, stával na severním konci osady. 

Bývalo zde osm domů a žilo několik desítek obyvatel, místo mělo svoji zvoničku připevněnou na domě číslo 5. V čísle 2 bývala poustevna a v čísle 8 bývala brusírna kamene z Načetína a Hostouně. Kvůli své poloze a tedy obtížnému získávání vody získal Erazim podporu a finanční pomoc majitelů panství a úřadů a už v roce 1912 měl k několika domům vodovod z lučního pramene.V současnosti zde trvale žije.pět obyvatel.

Na jižním konci vesničky stojí malá (dnes silně poškozená) , 3m dlouhá a 2,5m široká kaple Panny Marie. Nechal ji postavit roku 1865 nájemce mutěnínského velkostatku Meierhofu Georg Halla. V kapli byl kdysi opřen kříž, který pocházel ještě z kostelíka. Socha Matky Boží bývala obložena mnoha děkovnými a pamětními mincemi. Každoročně sem bývala pořádána v sobotu po svatém Erazimovi procesí z Mutěnína na Erazim.

 

3) Ostrov, 

nachází se asi 3 km na západ od Mutěnína, leží v katastrálním území Bezvěrov I o rozloze 2,32 km2 a Bezvěrov II o rozloze 1,99 km2, v nadmořské výšce 600m, tedy asi o 100m výše než Mutěnín. V minulosti byl pozoruhodný tím, že se skládal ze dvou obcí, které měly stejné jméno, ale různé majitele. Každá obec měla svoji historii zcela nezávislou na té druhé. Severní část náležela ke královskému hradu Přimda, jižní část k Chodskému hradu v Domažlicích. Tzv. poběžovickou část osídlili pravděpodobně původní obyvatelé Mutěnína, ve kterém Mutina z Bukovce roku 1180 vybudoval tvrz na ostrově uprostřed rybníka. První zmínka o Ostrovu je ale v plzeňském archívu až z roku 1379. V roce 1506 koupil Mutěnín první Wiedersperg. V roce 1644 byl sídlem vrchnosti, patřil Leopoldu Konstantinovi von Wiedersperg.Roku 1691 koupil Ostrov od Wiederspergů Mathias Gottfried, svobodný pán von Wunschwitz z Poběžovic a připojil ho ke svému panství. V roce 1805 koupil Poběžovice s Ostrovem a Bernsteinem hrabě Anton Thun – Höhenstein. Jeho syn, hrabě Leopold Thun – Höhenstein pak prodal roku 1864 Poběžovice s Ostrovem hraběti Franzi Coudenhove. Ten o pět let později koupil také panství Mutěnín od barona Becka - od té doby měly Mutěnín a Ostrov  společného majitele.

Ostrov rozdělovala stará obchodní cesta. Celnice byla původně v Mutěníně, v roce 1739 byl císařský celní úřad přestěhován na Ostrov, roku 1753 byl zase vrácen do Mutěnína.

Zdejší děti nejdříve navštěvovaly školu v Mutěníně. V roce 1918 povolila zemská školní rada Ostrovu zřízení samostatné jednotřídní obecné školy, ta byla vystavěna v roce 1920.

V jednu obec byly obě části spojeny roku 1848 a náležely pod nový soudní okres Hostouň.

V roce 1930 v ní žilo v 65 usedlostech 305 obyvatel. K 1. 8. 2011 zde trvale žili čtyři obyvatelé, ostatní pouze v rekreačních objektech, budova bývalé školy zůstává nevyužita.

 

4) Starý Kramolín,

nachází se asi 1,5 km na sever od Mutěnína, pod lískoveckou hůrkou, na katastrálním území o rozloze 3,78 km2. Název připomíná staročeské „kramol“, což označuje hádku, svár. Roku 1679 je Kramolín poprvé nazýván „Starý“.O jeho založení není nic známo, připomínán je roku 1379 jako součást hostouňského statku. Ačkoliv patřil k faře Hostouň, chodili obyvatelé obvykle do kostela a do školy v Mutěníně. Kramolín měl vždy zemědělský a rustikální charakter. Velmi zajímavý byl tím, že se rozdělení pozemků od založení, tedymnoho staletí až do doby před 2. světovou válkou, udrželo jen s malými změnami. Každý ze sedláků obhospodařoval úzký, ale velmi dlouhý pruh půdy, louky a lesa v jednom kuse.

V meziválečném období zde byl lom na syenit, jeden hostinec, dva kováři, švec, krejčí, kolář a tabáková trafika, Roku 1904 tu byl založen Spolek pro pěstování dobytka.

V roce 1930 zde žilo 168 obyvatel v 38 usedlostech.  

K 1.8. 2011 zde žilo 25 obyvatel.


 

Starý zámek

Byla to původně zřejmě jen jednoduchá dřevěná budova na ostrově ve velkém rybníku ve spodní části dnešního Mutěnína, při komunikaci směrem k zastávce ČD, vystavěná kolem r. 1000 (odtud Ostrov - původní název osady).
Roku 1180 nechal Mutina vystavět z dovezeného kamene budovu novou, později označovanou jako pevnost, tvrz nebo hradní pevnost. Spojení s hospodářskými budovami měli obyvatelé přes most.

1508 – místo koupil Georg von Wiedersperg.

1644 - zámek je zmiňován jako kamenné „sídlo“.

1751- zemřel Johann Friedrich, rytíř von Wiedersperg. Jeho ostatky byly vystaveny , od hořící svíce vzplála okolní dekorace a postupně vypukl požár, který zámek 6.6. 1751 zničil do základů. Jiný už se na tomto místě nestavěl.


 

Nový zámek

Stal se jím dům na slunné straně náměstí, dnes č.p. 1.

1644 - uváděn jako „dům na náměstí, který naše milá matka užívá do své smrti, s místnostmi, komorami, kvelbem, sklepem, stájemi.“ Na počátku 19. století byl zchátralý. Nově byl přestavěn až po napoleonských válkách, s přízemím a dvěma poschodími.

1852 - odstěhovala se Leopoldina, vdova po posledním Wiederspergovi.

1857 – koupil panství a částečně zde pobýval baron Beck, v té době ještě před vchodem stálo šest kulatých sloupů, zřejmě nesly balkón, který býval určitě v 1. patře.

1869 – 1945 zámek a velkostatek patřil hrabatům Coudenhove – Kalergi z Poběžovic (Ronspergu), kteří zámek přestavěli na dvoupatrový (z této poběžovické rodiny pocházel Richard Coudenhove – Kalergi, zakladatel myšlenky Panevropy. Jeho matkou byla Japonka Micuko, která se za manželem Jindřichem přestěhovala do Poběžovic).

1877- 26.6. přeskočily plameny při požáru v č.p.35 přes ulici na střechu zámku (exploze chemikálií používaných při výrobě zrcadel), shořelo druhé patro, první zůstalo zachováno.

1878 – majitelé nechali objekt přestavět na nynější dům označovaný i později jako „zámek“,

1937 - byla zde umístěna česká jednotřídní menšinová škola.

1938 - dům byl vyklizen, český učitel opustil Mutěnín. V přízemí vpravo pak byla zřízena školka a vlevo dočasně pošta.

1945- úřadovali zde čeští komisaři, později byl objekt využíván jako sklad zemědělských produktů a velmi zchátral. V současné době je majiteli opravován.

Zbytky panské zahrady jsou patrné při silnici do Hostouně. Byla obezděna a měla výměru 62 arů. Přilehlému poli se říkalo Viničná hora (Weinberg). Poslední zbytky révy tu plodily ještě r. 1921. Protože se pěstování vína nijak zvlášť neosvědčilo, byla zahrada využívána i jinak, pěstovala se zde zelenina, ovocné stromy a okrasné dřeviny, býval zde zřejmě i kolem roku 1854 za Leopoldiny von Wiedersperg vytápěný skleník, později několik soch.

Dnes je pozemek z větší části zarostlý nebo tvoří pole, částečně slouží Správě a údržbě silnic Domažlice.


 

Vybírání cla

V Mutěníně mohli majitelé panství vybírat vstupní a výstupní poplatek, na Ostrově požadovali tachovští Chodové silniční poplatek. Záznamy o celním úřadě v Mutěníně existovaly ve farních matrikách.. Výběrčí cla zde byli jmenováni od roku 1640, roku 1825 byla celnice přemístěna na Mostek.

Nejznámějším výběrčím cla byl určitě Jakob Josef Göhl (od 1703 do 1726), jehož zásluhou má dodnes Mutěnín sochu Jana Nepomuckého a sochu Panny Marie Bolestné, v minulosti také v centru náměstí sousoší Nejsvětější trojice. Göhl koupil roku 1701 dům č. 35 a nechal vystavět patro. Celnice byla označována jako „…vážený a privilegvaný císařský hraniční dům“.

Clo bylo vždy důležitým zdrojem státních příjmů a tradičně bývalo obcházeno: kdysi se v této oblasti pašovaly sůl a tabák. V roce 1797 byl u Pfaffenbergu (dnes zaniklá obec neměla české pojmenování) zastřelen pohraničním hlídkujícím vojákem neznámý pašerák soli. V roce 1824 byl přistižen a pokutován Veit Mulz z č.p. 111, když ve svém žebřiňáku vezl patnáct sáčků cizího šňupacího tabáku.

Pozdější označení „finanční stráž“ (hovorově financové) se tu objevilo v 19. století. V roce 1803 tu byla finanční stanice v domě č.p. 4, v letech 1833-1844 zde byly dokonce dvě finanční stanice – v domě č. 55 a v domě č. 57.

V letech 1772-1822 tu sloužil k ochraně hranic vojenský útvar, tzv. „Millitar-Kordon“


 

Těžba mědi

Měď se v Mutěníně těžila už před rokem 1577 – v tomto roce udělil císař Ferdinand I. městysi znak, ve kterém je v horním poli zobrazen horník s kladivy. Delší období pak chybí o dolování zprávy, těžba byla pravděpodobně již před třicetiletou válkou zastavena.

V roce 1668 se v matrikách objevily zmínky o dvou důlních dozorcích (štajgrech),r. 1670 o hornících, r.1684 o dolu. Roku 1698 začalo třetí, nejvýznamnější období těžby spojené s postupným příchodem horníků z Krušných hor. V současnosti se můžeme s Mutěnínem jako hornickým městysem a jeho znakem setkat například ve štole Svatého Martina v Krupce u Teplic v Čechách.

Měď byla získávána přímo v Mutěníně. K drcení a mletí horniny byl zřízen buchar, ten stál dole na potoku nedaleko Horoušan, právě v místech,kde dnes potok překrývá vysoký železniční násep, tedy ne již na mutěnínském pozemku. V okolí vyrůstaly haldy odpadů, škváry. O provozovatelích dolu chybí zprávy, doklady zničil v roce 1751 požár mutěnínského zámku.

Další těžební období spadalo do období před napoleonskými válkami, v matrikách byla uvedena řada hornických jmen a funkcí. Po určitém období útlumu se o starý důl začala zajímat hraběnka Marie Coudenhouve, která roku 1869 koupila mutěnínské panství. Místo vodního pohonu u rybníka byl instalován parní kotel. Důl nesl název „Marienschacht“. Těžba byla po třech letech 10.1. 1874 zastavena, velké naděje se nenaplnily, možná tu bylo málo rudy, mohlo jít i o jiné naléhavé příčiny.

O obnovení těžby se zajímali před druhou světovou válkou mnozí podnikatelé, také ze sousedního Německa. Těžba by se zřejmě nevyplácela, protože cenu zdejší mědi velmi snížily tehdejší velké dodávky mědi z Ameriky.

Mutěnínská šachta byla 36,75m hluboká, v hloubce 19m se nacházely žíly 34 - 40 cm silné, obsahující křemen, měď, železo. Hlavním nalezištěm byly mohutné žíly o síle 1 – 1,25 m, s mnoha malými pobočkami, 60 – 61 m hluboko. Hornina byla promývána vodou, zařízení bylo komplikované a těžkopádné. Šachty vedly pěti směry, šestá byla propadlá, nepoužívaná. Jedna vedla na západ, brzy ale zahýbala na sever k cestě do Hostouně směrem, kde stával vedle kaple topol.

Kousky hornin s obsahem mědi se objevovaly i u Erazimu, pocházely každopádně z hald u dolu. Roku 1909 byla 1km jižně od Erazimu otevřena čtvercová šachta o hraně 2m, šest metrů hluboká, zastřešená, roku 1920 byla zasypána.

Staré, zarostlé haldy leží 1,5 km východně od Mutěnína, poblíž cesty k zastávce ČD, místo je ještě dobře rozpoznatelné. Stovky fůr odpadu byly vyváženy do Hostouně, k Bílovicům, proto se také tam před lety objevovaly zajímavé nálezy.


 

Paličkování krajek

V minulosti vtiskla výroba krajek městysi určitý charakter, protože se paličkovalo téměř v každém domě. Znalost paličkování sem přinesly ženy krušnohorských horníků, kteří přicházeli z Jáchymova, z Kraslic apod. pracovat do mutěnínské huti na zpracování mědi. Bylo to pravděpodobně ve třetím období těžby v letech1698-1721, pravděpodobně roku 1710, kdy přišlo nejvíc přistěhovalců.

Z Mutěnína se paličkování rozšířilo i do okolí, ale Mutěnín zůstal centrem paličkování krajek v Českém lese. Když byly roku 1845 zaváděny do prodeje také anglické strojní krajky, byl Mutěnín spolu s Poběžovicemi jedním z mála míst, kde kromě Krušných hor přetrvala ruční výroba krajek.

Podle regionálního historika J. Micka představovalo v roce 1913 paličkování v Mutěníně domácí zaměstnání pro 260 žen nebo dívek, z toho paličkovalo rok co rok 182 bez jiného zaměstnání, 64 při tom obstaralo kuchyňské práce, 14 také polní práce. Kromě toho paličkovalo 223 žen nebo dívek mimo hlavní zaměstnání, z toho 59 trvale, 152 příležitostně, zbytek pro vlastní potřebu.

Dívky se všechny učily paličkovat ve škole, ale nejlehčí vzory ovládaly už některé pětileté děti. Paličkovali i někteří muži, kteří nemohli vykonávat jinou práci. Děvčata paličkovala ráda, neodcházela již tak často za prací do Vídně, do služby nebo na sezónní práce do Mariánských Lázní. Mohla sedět v teple a tichu, lépe se oblékat a dbát na sebe.Sedalo se společně kolem stolu, v létě před domy, tlachalo se, zpívalo, šprýmovalo.  

Krajka

Mutěnínská předloha pro paličkování.

 

Vyráběly se lněné a hedvábné krajky, většinou bílé, některé se zlatem ( prýmky, vsadky, běžné krajky na lemy, dečky na stůl, na postel, límečky, motivy pro závěsy a záclony, krajky pro církevní účely). Hotové krajky byly dodávány obchodníkům. Ceny za práci nebyly vysoké, bylo třeba paličkovat od časných ranních hodin do pozdního večera. Na druhé straně se díky paličkování krajek Mutěnín nikdy neocitl ve skutečné bídě. Roku 1835 a 1865 tady vznikla obchodní společnost. Tehdejší velké množství druhů krajek vyváželi do Tyrol. V meziválečném období sídlily dva největší obchody s krajkami v domě č.p. 136 (dodnes patrné z dochovaného nápisu na omítce) a v domě č.p. 40.


 

Těžba syenitu (dioritu)

Mohutné a dlouho opomíjené ložisko syenitu se nacházelo mezi Mutěnínem, Lískovcem (Haselberg), stráněmi proti Ostrovu a při silnici zpět do Mutěnína. Dlouho zůstávalo nepovšimnuto.

Jeho výskyt (a také v polích u Starého Kramolína) zjistila podle geologické mapy vídeňská kamenická firma Sommer a Weniger. Na podzim roku 1902 odkoupili pozemek 3,5 ha a zahájili asi s padesáti muži pod vedením Aloise de Riz odklizovací práce.

Syenit byl získáván ve třech barevných odstínech, v malých nebo větších blocích kameníky nazývanými „bludné kameny“, které byly v rozpadávajících se vrstvách obaleny pískem a hlínou.   Bílé, úzké linie z křemene, které často syenit protínají, bývají považovány za chybu, kaz - takový materiál pak byl používán na sloupky k plotům, hraniční kameny, patníky a na dláždění komunikací. Mosty a viadukty železniční dráhy od Bílovic do Hostouně jsou vystavěny právě z tohoto materiálu. Odpad byl používán jako stavební kámen. Čistý syenit byl z Mutěnína odvážen do Vídně a tam leštěn.Vyráběly se z něho hlavně náhrobky, ale také pomníky a pamětní desky.

Povrchový důl byl 22m hluboký, malou polní drahou byly vyváženy kameny a odpad, jeřáb zvedal těžké kusy. Trhavina byla k dělení kamenů používána jen zřídka, pracovalo se s klíny.

Koncem roku 1914 závod ztichl, muži odešli do války. Po jejím ukončení a vzniku ČSR spolupráce s Vídní skončila. V roce 1920 se těžby ujal zdejší podnikatel Alois de Riz se svými čtyřmi syny. Kámen se v Mutěníně také brousil a leštil, pracovali tu rytci. Pomníky padlým v 1. světové válce v Mutěníně, v Tachově i jinde byly vyrobeny zde.

V těžbě bylo pokračováno také po 2. světové válce, po několika desetiletích byly práce ukončeny. Stopy po těžbě jsou patrné dodnes.


 

Sklářské hutě

Jejich zakládání přispělo značnou měrou k osídlení hraničních lesů. Po založení prastaré horní a dolní huti roku 1739 vznikly v krátké době vesnice Horní Huť a Dolní Huť. Roku 1753 vznikl závod ve Františkově Huti - původně založené roku 1696 a po deseti letech zase zaniklé.

Místo nad Mostkem dostalo v roce 1776 jméno po svém zakladateli, mutěnínském Johannu von Wiedersperg, a sice Johanneshütte, Jánská Huť, existovalo více než sto let.

Roku 1789 pak vznikla huť poblíž Rybníka.

Každá podobná sklářská huť představovala kolonii o 120-150 obyvatelích, spolu brusiči skla až o dvou stech obyvatelích. Vzrostla spotřeba dřeva a piva. Sklářští odborníci byli dobře placeni, byli svobodní lidé a vesměs se jim vedlo lépe než poddaným rolníkům.

Jánská Huť: vesnička ležela asi půl kilometru západně od Mostku (Schwanenbrückl), na úpatí Železné hory, 580 m nad mořem. Les ze tří stran obklopoval domy, které stály mezi zbytky sklárny a kamenitým územím. Byla založena Johanem von Wiederspergem kvůli zvyšování jejich příjmů a využití dřeva z lesů. Vyráběla se zde skla k výrobě zrcadel, později také zrcadla.

V roce 1881 továrna na sklo utichla kvůli nedostatku dřeva. Dělníci odešli částečně ke Staňkovu, částečně do Furthu. Panský dům a sklářská huť byly zbourány.

Domky zůstaly stát, ze sklářské fabriky se stala vesnice, která měla v roce 1921 sedm domů, 61 obyvatel. Spolu s většinou zdejších drobných pohraničních obcí zanikla v poválečných letech v důsledku vytváření tzv. železné opony.


 

Výroba zrcadel

Zrcadla se původně vyráběla na Lískovci u Lučiny (Graffenried). Tři synové tamějšího výrobce se roku  1829  přiženili do Mutěnína a začali zde provozovat řemeslo svého otce. Sklo na zrcadla kupovali v okolních hutích, potírali je zastudena rtutí, hotová zrcadla prodávali. První výrobnu zařídili bratři Sellnerové v domě č.p. 36.

Koncem roku 1840 zahájil Adam Pregler výrobu v domě č.p. 135 v dolní ulici a přemístil ji roku 1859 do svého domu č.p. 9. Zrcadla byla vyráběna v bednění na podlaze.

Roku 1862zahájil výrobu zrcadel ve větším rozsahu Josef Fleischner v domě č.p. 2a dáletaké v domě č.p. 137 Ephraim Adelberg. Bratři Sellnerové výrobu zastavili.

Adelberg   vyráběl v domě č.p. 35 malá zarámovaná zrcadla, v domě č.p. 54 velká. Menší byla 30 cm široká, 47 cm dlouhá, 1mm silná.Velká zrcadla byla 87 cm široká,146 cm dlouhá, 3-4 mm silná.

Při velkém požáru roku 1877 explodovaly některé používané chemikálie v domě č. 35 a způsobily rozsáhlý požár i v naproti ležícím zámku a domech na náměstí.

Práci se zdraví škodlivou rtutí (dělníci měli stále nosy a ústa zavázané šátkem) nahradilo po roce 1878 používání dusičnanu stříbrného, práce se stala levnější, snazší a produktivnější.

V roce 1880 se oba výrobci , kteří si dosud konkurovali, spojili a vznikla firma „Adelberg a Fleischner“. Malá zrcadla vyráběli nadále každý sám, společně si najali prostory v domě č. 15 (později zbourán) a vyráběli zrcadla průmyslovým způsobem, zaměstnávali 12 - 15 lidí. Denně se vyrábělo asi 30 kusů velkých, asi 50 - 60 kusů středních a asi 150 kusů malých zrcadel. Průměrná roční produkce byla asi 15 000 kusů.Prodávána byla většinou do ciziny, hodně do Uher a Turecka,také do Indie, Číny, Japonska a RuskaFirma měla také pobočku ve Vídni.

Fleischner a Adelberg, byli bohatí, úspěšní muži. Bohužel nepředali prosperující obchod synům, ani ho neprodali, nýbrž koncem prosince 1912 výrobu ukončili, protože jejich děti tady nežily. V důsledku toho došlo k úpadku tohoto v Českém lese zvláštního a prastarého průmyslového odvětví. Velká zrcadla bylo možné ještě dlouho potom vídat v Mutěníně i v okolí a není vyloučeno, že v některých starších domech nebo na půdách se ještě vyskytují.


 

Výroba cihel

První zpráva o zdejší výrobě cihel pochází z roku 1692, jak dlouho byly vyráběny, není známo. Zcela jistě tu nebyla cihelna v roce 1644, kdy se ještě stavělo se ze dřeva a kamene.

První cihelna patřila vrchnosti a stávala poblíž vtoku potoka do požární nádrže. Když byl roku 1711 postaven dům č.p. 111, říkalo se tu „U Cihlářské pece “.

Když po napoleonských válkách přestavoval baron Christoph von Wiedesperg zámek a svůj velkostatek Meierhof, zřídil pravděpodobně druhou cihelnu nedaleko první. Další cihlářská pec vznikla roku 1876 při dnes zbouraném domě č.p. 63.

V roce 1877- po velkém požáru na náměstí - byla v provozu tři cihlářství. Rozmach tohoto řemesla dovršil starosta Andreas Schnobrich, který zřídil cihelnu na svém poli za domem č. 186 a ještě roku 1893 dodával cihly ke stavbě školy. Po zbourání této cihelny v roce1912 se už cihly v Mutěníně nevyráběly, dovážely se z Hostouně nebo z Poběžovic.


 

Výroba piva

První zprávy o zdejší výrobě piva pocházejí z roku 1644. Pivovar byl součástí panského velkostatku Meierhofu. V malém mlýně se vyráběl slad, poblíž mlýna stávala u rybníka chmelnice. K pivovaru patřily dva šenky na náměstí. Wiederspergové sídlící na Ostrově a na Mostku nechávali pro svoji potřebu vyrábět každoročně dvě várky piva. Veškeré hostince na panství byly zavázány odebírat mutěnínské pivo a žádné jiné.

Roku 1823 byl pivovar přebudován. Podle historických záznamů tu mohlo být vařeno dvanáct sudů piva.

Protože vznikaly pivovary, kde byla využívána parní energie, nemohly jim malé pivovary konkurovat. Hrabě Coudenhouve vlastnil tři malé pivovary: poběžovický, mutěnínský a na Pivoni - ten vybavil parním strojem, ve dvou zbylých roku 1901 výrobu zastavil. S prastarým pivovarem v Mutěníně zanikla také příjemná pivnice. Budova pivovaru byla v meziválečném období zbourána.


 

Výroba pálenky

O druhu a jakosti mutěnínské pálenky nemáme zprávy, hostinští museli v minulosti ke každému sudu piva koupit čtyři žejdlíky místního alkoholu, cizí jim byl konfiskován. V roce 1734  zřídila vrchnost v židovské ulici, ve dvoře dnes již zaniklého domu č.p. 105, výrobnu pálenky ve zvláštní budově č.p. 131 nazvanou „Branndwein Fabrique“. Jako výrobna pálenky byl dům zmiňován ještě v roce 1753, v roce 1776 se o ní dočítáme jako o opuštěné.

1798 – budovu koupila židovská obec.

1835 – od tohoto roku zde patrně bydleli židovští učitelé nebo rabíni.V základech budovy č.p. 131 existoval do roku 1910 velký měděný kotel (možná zbytek zařízení výrobny) patrně sloužící spolu s vanou jako lázeň - mikve pro židovské ženy. O tomto domě se také tradovalo, že tu prý umřel jakýsi „Němý Friedl“ a ležel, jak bývalo zvykem, na umrlčím prkně v komoře. Probudil se zřejmě vlivem světla svíček a křičel: „Filoméno, honem!“ S prknem na zádech vyšel ke zděšení všech přítomných z komory ven.


 

Živnosti

V roce 1920 působilo v Mutěníně pět mlynářů, tři pekaři, perníkář, cukrář, šest hostinských, čtyři řezníci, dva zahradníci, bednář, hrnčíř, pět krejčích, osm ševců, dva koláři, dva sedláři, povozník, dva tkalci, dvě porodní asistentky.

Jeden z hostinců měl ubytování, tři měly taneční sály, ve třech bylo zároveň řeznictví.

Jeden tkadlec zpracovával len, druhý bavlnu. Kameníci byli žádaní, zedníci pracovali dříve skoro pořád v cizině, nejčastěji v Norimberku.

Obchody sloužily jen místním, prodávaly ovoce, nádobí, dobytek, vejce a máslo, vápno a uhlí. Dva větší, čtyři nebo pět středních a snad patnáct malých obchodníků s krajkami prodávalo krajky vyrobené tady i v okolí.

Šest kupeckých krámů a jeden konzum prodávaly zboží denní potřeby, nakupovalo se také na trzích nebo v Domažlicích.

Tři tabákové trafiky sloužily kuřákům a šňupalům.

Podomní obchodníci přinášeli látky na šaty, punčochy, stuhy, pantofle, filcové boty, vlnu, dřevěné zboží, košťata, salát, okurky, jahody apod. Mutěnín navštěvovali také obchodní cestující.


 

Doprava

Železnice:  první stanice používaná Mutěnínem byly Horažďovice na trati Františka Josefa do Vídně. Cesta trvala přes patnáct hodin, později dvanáct, když byla trať prodloužena do Plzně. Po vybudování České západní dráhy v roce 1861 měl Mutěnín nejbližší železniční stanici v Domažlicích, cestovalo se k ní povozem asi čtyři hodiny.

5.srpna 1900 byla otevřena lokální dráha Staňkov – Horšovský Týn – Poběžovice, tím se železnice přiblížila k Mutěnínu, do Poběžovic se povozem cestovalo už jen něco přes hodinu. Trať měla původně pokračovat přes Hostouň a Bělou do Železné. Hostouň ale chtěla přímé spojení z Týna přes Štítary, tím by bývaly Poběžovice vyřazeny, proto bylo kvůli dalšímu spojení rozhodnuto budovat železnici vedoucí přes Mutěnín.

 Konečná stanice této česko-moravské dráhy z Domažlic do Plané byla otevřena 1.8. 1910. Snahy přiblížit trať k městysi byly bohužel neúspěšné.Trasa vedoucí pod Erazimem k Dolnímu mlýnu podél potoka do Hostouně byla kvůli oklice nerealizována, ačkoliv by se býval nemusel stavět vysoký viadukt přes okresní cestu a potok.

Kvůli blízkosti stanice Hostouň nebyla Mutěnínu nejprve stanice povolena. Městys ale poskytl 33 000 rakouských korun, a tak mohla být zřízena alespoň otevřená dřevěná čekárna. Po velkém snažení se přece jen podařilo prosadit zastávku a zároveň stanici s možností vykládat a nakládat zboží. Staniční budova s bytem, čekárnou a kanceláří, sklad pro zboží a rampa byly postaveny v roce 1914. Vedle byl také prostor pro nakládání dřeva.

Původní návrh trasy Domažlice - Tachov vedl železnici ne z Poběžovic, nýbrž víc při hranici, měla vést z Klenčí do Závisti přes Capartice a Nemanice, přes vrchy nad Ostrovem pod Ovčí vrch „Třešňovka“, podél potoka a dál v nynějším směru. Dráha by tedy bývala vedla podél jižní části Mutěnína. Projekt ztroskotal na financích a také kvůli odporu městeček ležících severněji – kvůli prodražení dovozu zboží.


 

Pošta

První poštovní úřad, ke kterému Mutěnín patřil, byl v roce 1816 v Klenčí. Dvakrát týdně přijížděl poštovní posel do Poběžovic a Hostouně. Dopisy byly z těchto míst příležitostně předávány do Mutěnína. Potřeba spojů tehdy byla malá - neposílaly se noviny a časopisy , dopisy se psaly málokdy. V roce 1842 byl zřízen poštovní úřad v Horšovském Týně, k němu byl Mutěnín přiřazen. Baron von Wiedersperg tam dvakrát týdně posílal vlastní posly.

Mutěnín získal vlastní poštovní úřad 1. ledna 1902v meziválečném období sídlil v čísle 35. Po 2. světové válce byl umístěn až do svého uzavření 22. 03. 1984 v čísle 40. Nyní spadá Mutěnín pod poštovní úřad v blízké Hostouni. 


 

Škola

První zmínky o škole v Mutěníně pocházely z roku 1616, podle ní zde učitel - mistr nebo rektor - dostával z církevní nadace ročně čtyři kopy grošů.

Další zpráva pocházela z roku 1644, kdy rektor dostával z téže nadace deset kop grošů ročně. Díky farním matrikám existovaly také v dalších letech o školství v Mutěníně pravidelné informace.

Ve škole také vyučovali své náboženství rabíni zdejší židovské obce, a sice dvě hodiny týdně. Roku 1920 tu byla výuka židovského náboženství zastavena, protože do školu v té době nenavštěvovalo žádné židovské dítě.

Vyučování vedli převážně muži, dívčí ruční práce se na zdejší škole vyučovaly od roku 1883, působily tu tzv.„industriální učitelky“, od roku 1924 se vyučovala nauka o domácnosti.

Není známo, kdy byla postavena první budova, pravděpodobně se dlouho vyučovalo v příbytku učitele. Poprvé je školní budova zmiňována roku 1654, ale ne na dnešním místě, nýbrž poblíž v č.p. 47.

V roce 1846 budova silně chátrala, musela být zřízena jedna třída v pozdějším domě č.p. 137, další třída na radnici, učilo se i v hostinci č.p. 35. Do deseti let byla z budovy ruina, proto byla roku 1856 na témže místě vystavěna zděná škola. Měla tři místnosti pro učitele a v 1. patře dvě třídy. Počet školou povinných dětí narůstal, roku 1889 dosáhl čísla 332/!/, bylo nutné učit ve čtyřech třídách (počty žáků ve třídách byly tehdy všeobecně nesrovnatelně vyšší).

Také v dalších letech počet žáků stále přesahoval 320, proto roku 1896 zemská školní rada povolila otevření páté třídy – dvě třídy byly pronajaty v domě Andrease Schnobricha č.p. 54.

V roce 1897 byla zbourána teprve čtyřicet let sloužící školní budova a chystala se stavba nové.

Na současném místě se začalo stavět 4.3. 1897 a škola byla  dokončena za pouhých 7 měsíců, tedy 10.10. 1897. Učilo se v pěti třídách, škola měla kancelář, sborovnu, kabinet, byt nadučitele se dvěma místnostmi, kuchyní a spíží, dále sklad pomůcek, čtyři suché záchody se šestnácti místy. Sklad dřeva a uhlí stával vedle školy.

Roku 1910 byla postavena kůlna na tělocvičné nářadí.Škola sice ležela poněkud stranou od centra městyse, 25m od nejbližší uličky, yyučování ale nebylo ničím rušené, nedoléhal sem hluk. Na místě bývalé školní budovy pak byla zřízena školní zahrada.

Počty dětí byly stále vysoké, v roce 1917 se vyučovalo již v sedmi třídách, tedy zřejmě opět i mimo budovu.

K farám patřil určitý školní obvod, v mutěnínském byly také Rybník, Korytany, Závist, Mostek, Švarcava, Horní Huť, Horoušany a další. Z těchto míst ale děti do Mutěnína nechodily, vznikly pobočné školy na Mostku, Dolní Huti, roku 1786 na Rybníku. Starý Kramolín byl přifařen teprve roku 1854, ale děti odtamtud chodily do mutěnínské školy už od roku 1789. Naopak děti z Horoušan navštěvovaly vždy školu v Hostouni. Děti z Bílovic chodily stále do Mutěnína, od roku 1918 do Drahotína. Děti z Bílého mlýna u Šidlákova chodily do tamější školy.

Svému účelu sloužila školní budova do 30.06.1977, později jako mateřská škola do 30.06.1990, v současné době zde sídlí obecní úřad a obecní knihovna.


 

Kostel svatého Bartoloměje

Barokní kostel stojí na místě původního, staršího kostela, vystavěn byl podle účetních dokladů a údaji v měchu varhan v roce1707. Předsíň kostela byla vybudována později kvůli ochraně hlavního vchodu před západními větry, a sice díky příspěvkům místních horníků. Příchod na kůr je situován mimo kostel, v přístavbě. Sakristie a nad ní se nacházející oratorium byly dobudovány patrně r. 1846, snad na místě původní kostnice.Kostel

Kostelní věž na severní straně kostela je 32 m vysoká, na špici s kohoutem – větrnou korouhví. Kůr je podpírán čtyřmi kamennými sloupy. V podlaze vydlážděné kamennými deskami je uprostřed kostela vchod do bývalé hrobky rodu Wiederspergů. Roku 1893 ji nechal baron Ferdinand   von Wiedersperg otevřít. Obsahovala dvě poškozené rakve opatřené kovovým vnitřkem. Památkáři otevřeli v devadesátých letech minulého století kryptu ještě jednou a objevili rakev s datem 1893 a půlkruhovým štítkem, který sděluje, že jsou v ní „…prastaré pozůstatky mnohých členů Wiederspergské rodiny, které nechal znovu uložit Ferdinand z Wiederspergu“. Kosterní pozůstatky nebyly exhumovány.

V roce 1884 vymaloval kostel malíř Josef Süss z Grafenriedu - Lučiny.

Posledním známým umělcem, který kostel vyzdobil, byl v 1. čtvrtině 20. století malíř Amerling z Domažlic. Na hlavním oltáři je zobrazen patron kostela sv. Bartoloměj, nad ním obraz korunování   Panny Marie, původ a stáří obrazů nejsou známé. Při pohledu zepředu stojí vpravo od obrazu sochy sv. Václava a sv. Kateřiny. Vlevo stojí sv. Vojtěch a sv. Barbora, patronka horníků. Na pravém postranním oltáři je zobrazeno nanebevzetí Panny Marie a socha sv. Alžběty. Na levém postranním oltáři je obraz sv. Erazima, vedle obraz Bičovaný Ježíš a Jakub. Bližší údaje o autorech chybí.

Kazatelna je zdobena reliéfními obrazy sv. Petra, sv. Jana Křtitele a sv. Pavla, na stříšce kazatelny sv. Michalem s drakem.

Zinková křtitelnice je menší než původní, která byla zaslána r. 1881 baronkou Leopoldinou Wiederspergovou do Prahy na opravu. Protože nešla opravit, byla zhotovena nová, s citací původních nápisů od roku 1617.

Oltář Marie Lurdské s velkou sochou v jeskyni byl realizován z finančního daru neznámé ženy, pochází z roku 1894. Před sloupem u vchodu stojí křtitelnice z hořického pískovce s nápisem „Pán buď s námi. Věnoval Ferdinand, hrabě von Wiedersperg.“ V předsíni kostela je do poloviny zazděná mramorová křtitelnice s nápisem „Jos. Göhl, F. N.“.

Uprostřed kůru jsou dnes již nefunkční varhany s krásným třídílným rozestavěním píšťal.Mají pouze šest registrů a pocházejí podle zmínky ve měších z r. 1707.

Zajímavostí kostela je ve výklenku vpravo od vchodu mramorová deska s nápisem (přibližný překlad): „Bůh vzal, sobě k radosti a mně k bolu. To byla vznešená a velmi urozená paní Marie Renata Göhlová, rozená Zeminová. Zemřela v Mutěníně v šestinedělí dne 31.8. 1717 ve stáří 40 let, po sedmnácti letech manželství, porodila tři syny a sedm dcer. Tuto desku na paměť své milované manželky věnoval z celého srdce pan Jakob Josef Göhl, výběrčí cla a mýtného, také vznešený wiederspergský úřední písař, k potvrzení její památky a ctnosti a na znamení svého zármutku.

Věžní hodiny jsou zmiňovány již r. 1617, zřejmě pocházejí z r. 1589, nemají žádné označení. Mají pouze jeden ciferník směrem k náměstí. Při západním větru se zpomalovaly, při východním zrychlovaly. Natahovány byly denně.

V kostele bylo používáno sedm zvonů (malý, velký, evangelijní, zvon k pozdvihování, hodinový, polední a umíráček), tři pocházely z 15. století. Některé byly v roce 1916 zabaveny pro válečné účely. Roku 1926 darovala Mutěnínu nový „umíráček“ o váze 26 kg Marie Diepoldová, rozená Sandhofnerová z Erazimu.

Po roce 1989 byl kostel sv. Bartoloměje bohužel opakovaně vykraden, některé předměty byly z bezpečnostních důvodů odvezeny. Potřebné opravy kostela jsou realizovány v závislosti na finančních možnostech obce.

Jednopatrová fara s průjezdem, před lety zbouraná, stávala vpravo od vchodu do kostela.


 

Kaple v Mutěníně

Při silnici směrem ke hřbitovu vpravo mezi dvěma mohutnými lípami stávala kaplička založená roku 1887 zásluhou tehdejšího starosty Schnobricha a zasvěcená Panně Marii, která po 2. světové válce vzala za své a zbyly z ní sotva znatelné základy. Dnes zde stojí kaple rekonstruovaná podle původní v roce 1992. Nástěnnou malbu madony s dítětem vytvořil pražský akademický malíř Eduard Hájek.

V  církevních protokolech existovaly roku 1656 zmínky o procesí ke kapli sv. Sebastiana, která stávala na hřbitově. V zimě 1812 - 13 v období napoleonských bitev bylo v Mutěníně a Kramolíně ubytováno ruské vojsko, a protože byly domy plné, nastěhovali se i do dřevěné kaple. Aby se zahřáli, spálili některé její součásti. Na jejím místě stojí od roku 1852 dodnes kaple - hrobka rodu Wiederspergů. Na venkovní zdi kaple stojí pod rodovým znakem nápis, který oznamuje, že zemřelému Christofu, svobodnému pánu z Wiederspergerů (1761 – 1852) věnovala stavbu jeho manželka Leopoldina, svobodná paní z Wiederspergerů, rozená z Blumencron.Kaple


 

Hřbitovy

Pohřbívání v Mutěníně probíhalo na pěti hřbitovech: třech katolických, jednom židovském a ve vrchnostenské hrobce.

Nejdříve mohli křesťané odpočívat vedle kostela, ačkoliv měl Mutěnín kostel na náměstí a domky velmi blízko něho. Ještě dnes okolí kostela připomíná znatelně mohylu. V 17. století byl kvůli rostoucímu počtu obyvatel založen na pahorku nad městysem druhý hřbitov (od r. 1784 na základě rozhodnutí císaře Josefa II. byly hřbitovy v centech měst a obcí zakázány).

Třetí katolické pohřebiště bylo u kaple na Erazimu.

Členové panské rodiny Wiederspergerů a jejich příbuzní byli pohřbíváni v hrobce v kostele před oltářem. Toto pohřbívání bylo za císaře Josefa rovněž zakázáno. V kryptě odpočívají jen poslední Wiederspergerové z Mutěnína.

Pátým pohřebištěm byl starobylý židovský hřbitov, který je dodnes možné navštívit poblíž tzv. „ Třešňovky“. Založen byl v r. 1642na Ovčím vrchu, má rozlohu 1151 m2 .  V průběhu druhé světové války byl devastován. Dnes je velmi citlivě zrekonstruován a nabízí milovníkům takových památek silné dojmy. Nynější úprava pohřebiště působí velice uspořádaně a důstojně. Zachovalo se 162 náhrobků s východní orientacínebo jejich fragmenty. Nejstarší čitelné náhrobky pocházejí z poloviny 18. století. Zemřelí pocházeli především z Mutěnína, Ostrova a dnes již zaniklého Mostku . Epitafy jsou psány hebrejsky, několik málo také německy. Pohřby a vše, co s nimi souviselo, zajišťoval tradiční pohřební spolek Chevra Kadiša.

Od roku 1853 patřil zmiňovaný hřbitov obci Muttersdorf - Mutěnín. V současnosti náleží Federaci židovských obcí v ČR, jeho správou je pověřena společnost Matana a. s., která od r. 2002 na náklady vlastníka a s využitím finančních příspěvků Nadačního fondu obětem holocaustu zajišťuje jeho postupnou obnovu a pravidelnou údržbu. Za připomínku stojí již dříve zmíněný krásný výhled z tohoto místa na Mutěnín a jeho široké okolí.


 

Židovská náboženská obec, synagoga

Židovské osídlení v Mutěníně se datuje od počátku 17. století.První doložené zmínky o něm pocházejí ze zprávy domažlického faráře Tobiase Hankelia z 3. října 1669, určené pražskému církevnímu úřadu. Ve zprávě se uvádělo, že v Mutěníně žil již roku 1635 v domě č.p. 85 Žid Abraham Ditl se svou rodinou. Roku 1669 zde žilo šest židovských rodin o celkovém počtu čtyřiceti lidí.

Tyto rodiny žily především v dolní ulici nazývané „Gasse“ a v blízkosti modlitebny – synagogy – která stávala na kopečku nad touto ulicí před č.p. 66.

V roce 1663 požádali mutěnínští  Židé arcibiskupskou konzistoř v Praze o povolení postavit dřevěnou synagogu (původní byla zbořena v roce 1860), na naléhání místního katolického faráře byla stavba pozastavena, později dokončena, ale zůstala předmětem potíží a sporů mezi Židy, katolickou církví a vrchností.

Z roku 1743 pocházejí zmínky o židovské škole (v místech pozdější nové synagogy - v č. 67). Nešlo o školu v dnešním slova smyslu, nýbrž šlo o modlitebnu, kde se Židé scházeli.

Toleranční patent císaře Josefa II. z roku 1781 dal Židům svobodu ve snaze učinit je „pro stát užitečnými“. Zrušil povinnost nosit na oděvu žluté židovské označení, povolil navštěvovat všechny školy včetně univerzit (mimo teologie), Židé mohli vykonávat dříve zakázaná zaměstnání, podnikat v průmyslu a v zemědělství. Kromě náboženského školství museli nyní zakládat „normální“ školy, nebo děti posílat do škol křesťanských. Došlo k jejich poněmčení, protože němčina byla povinný vyučovací a úřední jazyk.

1787 – zdejší Židé museli také přijmout k dosavadním hebrejským jménům nová osobní jména a německá příjmení.

Při zavádění popisných čísel v roce 1770 byly židovské domy číslovány samostatně, a sice římskými číslicemi. Teprve v roce 1805 bylo zvláštní číslování zrušeno – například v Mutěníně židovský dům číslo VI v dolní ulici se stal později domem č.p. 107.

 

1747 – 8 židovských domů, 14 rodin, 49 osob.

1832 – spolu s Ostrovem 154 Židů.

1837 – jen v Mutěníně 110 Židů.

1893 – jen 90 Židů, začínali se stěhovat za obživou do velkých měst v Americe.

V roce 1920 bylo v Mutěníně už jen šest rodin (23 osob), celkem v té době sdružovala mutěnínská židovská obec dvanáct rodin (50 osob)a poslední údaj z r. 1930 uvádí 21 občanů hlásících se k judaizmu.Podle památníku Yad Vashem pocházelo z Mutěnína 9 obětí holocaustu, ale pouze jedna rodina v místě zůstala i v průběhu německé okupace.Celkově jsou zachovány židovské matriky od roku 1793. Mutěnínská židovská obec zanikla roku 1938, kdy její členové uprchli před hitlerovskými oddíly.

Židé zde velmi lpěli na svém společenství a tradicích. Za 1. světové války přijali v listopadu 1914 nejen do svých domácností 144 židovských uprchlíků, někteří tu zůstali až do prosince 1915. Žili v hostinských sálech, pronajímali si prostory, místní Židé jim všemožně pomáhali. Hovořili německy  a v jidiš, 32 jejich dětí tu úspěšně navštěvovalo školu.

Přísně dodržovali náboženské předpisy, tradiční oděv a celkovou úpravu zevnějšku.

 

Synagoga

V roce 1923 byla s velkými náklady přestavěna v klasicistním stylu. Stávala na pěkném, vyvýšeném místě, byla dokladem určité bývalé důležitosti židovské obce. Uvnitř 10 m široká a 12 m dlouhá, 8 m vysoká, klenutá. Vzadu měla prostor oddělený prosklenou stěnou, vytápěný a užívaný jako „zimní“ synagoga. Měla osm oken a jedno kulaté na západní straně. Stěny byly bílé, neozdobené.

Uprostřed stály lavice pro muže, osm lavic po šesti místech. Pro ženy a dívky byla vyhrazena galerie po celé zadní stěně.

Prostor vpředu na východ byl určen k bohoslužbám. Oltář uprostřed byl 3m široký a 5m vysoký, uzavřený pomalovanými dřevěnými sloupy, nahoře se zdobeným Božím okem, naproti se dvěma tabulemi s Desaterem.

Uprostřed ve výklenku zdi uzavřeném dveřmi byla uložena největší svátost – tóra. Skládala se z pěti kusů, jeden pocházel z Bělé. Před oltářem stával stůl předříkávače a dvě velké svítilny.Vpravo lavice pro představeného obce, vlevo pro děti a vedle sedadlo pro rabína. Před oltářem bylo umístěno věčné světlo.Vpravo od vchodu čněla ze zdi ruka s otevřenou dlaní k přijímání darů.

K vybavení patřila také „nebesa“ pro svatební obřady.V předsíni stávala železná pec pro pečení macesů, s potřebným vybavením. Na střeše byla upevněna velká kovová šesticípá hvězda.

Synagoga byla v roce 1939 na základě úředního příkazu zbourána.


 

Socha Matky Boží Bolestné

Císařský výběrčí cla Jakob Josef Göhl nechal tento 4,5 m vysoký pomník postavit r. 1720  původně za svým domem č.p. 35 – celnicí. Později byla socha přemístěna do dolní ulice. Na zděném podstavci ve výšce 63cm leží 1,14m široká deska s kamenným nástavcem 62cm vysokým a 49cm širokým, nesoucím další kámen. Nahoře je ztvárněna Panna Marie s mrtvým Ježíšem na klíně. Za Mariinou hlavou ční do výšky asi 1m vysoký železný kříž. Postavy jsou hrubě opracované a částečně poškozené.

Na podstavci pomníku býval čitelný nápis v němčině asi v tomto znění:

A 1720

Ježíši s Marií,
Tvé matce a Tobě
mé tělo a duše 
budiž poručeno
 
V roce 2016 byla Socha Matky Boží Bolestné restaurována a přestěhována na protější stranu ulice.
Toho roku 28.8. o mutěnínské pouti sochu vysvětil emeritní biskup Mons. František Radkovský.
Socha

 

Socha sv. Jana Nepomuckého

Stojí vlevo od silnice vedoucí k Hostouni. Zděný podstavec je 3,65m široký a 70cm vysoký. Střední díl je předsunutý. Tento výčnělek byl pokryt 1,15m dlouhou a 56cm širokou masivní kamennou deskou,na níž je vyobrazen templářský kříž s letopočtem 1715 (v současné době je opřen vedle pomníku). Nápis na desce je nečitelný.

Součástí pomníku byly původně také čtyři sloupky od 30 do 56 cm vysoké. Uprostřed se tyčí na 50cm širokém a 1,32m vysokém kamenném podstavci socha sv. Jana Nepomuckého v tradičním provedení.

Také tuto sochu nechal postavit na počátku 18. století  Jakob Josef Göhl.Sousoší


 

Pomník obětem 1. světové války

Stojí v centru obce, před kostelem. V první světové válce padlo 49 mužů z Mutěnína a jeden z Erazimu, celkem tedy 50 mužů.

8. srpna 1920, kdy byl těmto obětem odhalen pomník, bylo známo pouze 36 jmen a ta se objevila na pamětní desce, která byla po 2. světové válce odstraněna a nahrazena českým nápisem jiného významu.

Starý nápis zněl: „ Muttersdorf obětem 1. světové války“. Pomník postavila firma De Riz z domácího dioritu. Byl financován z peněz získaných ze sbírky mezi občany, z výtěžku různých akcí (zahradní slavnosti, taneční zábavy, divadelní představení), a také z peněz od rodáků v zahraničí.pomník


 

Osud dalších pomníčků, křížů a kamenů…

Z mnoha křížů, křížků a kamenů zůstal na svém místě, tedy na polní cestě od „domků“ směrem ke studánce při silnici k Drahotínu, kámen 56 cm široký a 92 cm vysoký. Byl sem přemístěn r. 1880 ze severozápadního rohu lesíka na Šibeničním vrchu (Galgenberg), a proto byl obyvateli se šibenicí spojován. Je na něm nápis HANNS SCEFL, maltézský kříž a letopočet 1679. Matrika zemřelých uváděla správné vysvětlení: „… 22. srpna 1679 byl pohřben Hanns Schefl, starý hospodář v Mutěníně, tak na svém poli zemřel venku při orání…“. Žil v místech pozdějšího domu č.p. 25, dnes neexistujícím.


 

Počasí

Z podnětu učitele Johanna Micka byla v Mutěníně na počátku 20. století zřízena ombrografická stanice (zapisování množství spadlých srážek a pozorování zemětřesení) s potřebným zařízením.Teploměr pro měření maximálních a minimálních teplot zde byl poprvé instalován v roce 1920.

V roce 1955 byla v domě č.p. 212 vybudována observatoř pod hlavičkou Oblastní lidové hvězdárny v Plzni. Později byla umístěna stanice Čs. hydrometeorologického ústavu v Plzni na pozemku u č.p. 74, v posledních letech u č.p. 4. Sledování počasí v Mutěníně bylo v roce 2009 z finančních důvodů ukončeno.

Už v únoru 1903 zde byly pociťovány opakované známky zemětřesení, 16.11. 1911 ve 22.30 hodin se někteří občané kvůli otřesům probudili. 1.10. a 19.11. 1914 byly pociťovány silnější otřesy. Mírné příznaky zemětřesení zaznamenaly stanice i v nedávných letech.

Dloholetá zkušenost praví, že západní vítr přináší do Mutěnína teplo a déšť, vítr od východu přináší sucho a chladno.


 

Rybníky

K obci náleží dva větší rybníky, oba dříve patřily šlechtě. Rybník poblíž kravína (vepřína) severozápadně od Viničné hory, v současné době přístupný přes pole směrem od silnice do Hostouně, je napájený vodou z pramenů a malého přítoku. Nabízel dříve jediné místo ke koupání, scházela se tu mládež, v meziválečném období tu bývala čistá, písčitá pláž.

Tzv. Nový rybník při cestě do Kramolína zmiňovaný už v roce 1605  je naplňován vodou z potoka. Postranní odtok kryjí zbytky překlenutí.

Další rybník (obnovený po roce 1989) se nachází při silnici k zastávce ČD, v místech někdejší vodní tvrze. Postupně jsou obnovovány i některé další „mlýnské“ rybníky. Hasičská nádrž je vlastně jen voda zadržená z potoka, mezi silnicí a domky u dnešního hřiště. Dříve z něj odtékala voda náhonem do mlýna. Pod tímto náhonem býval rybník dříve také v místech dnešního hřiště. Hráze jsou ještě dobře patrné.

Další zaniklý rybník v lukách poblíž železničního viaduktu patřil k dolu, kde se těžila měď.


 

Kroj

Městys Mutěnín se lišil krojem od okolí především žlutými, někdy také černými kalhotami ke kolenům, bílými punčochami, botami s přezkou a někdy velkým kloboukem se širokým okrajem.

Muži nosili také vysoké černé nebo šedé klobouky, kabátce ke kolenům se šedesáti knoflíky, holínky. Kabáty se širšími límci měla každá „lepší“ rodina, vše se dědilo, tak dobrá to bývala látka.

Při slavnostech se nosily „vlaštovčí ocasy“- krátké, modré kabáty s velmi dlouhými šosy. Vesty byly ke krku, zapínané na 24 knoflíků z bílého, žlutého i vzorkovaného piku. Nosily se pásy se sponou, starší muži jakési cípaté čepice. Modré zástěry tu používali muži ve všední den ještě před 2. světovou válkou.

Ženy nosily křiklavě barevné, sotva po kolena sahající kytle, krátké kabátky, pestré šátky přes prsa i na hlavu. Dále nosily ženy a dívky podomácku vyrobené lněné šaty, muži přírodně zbarvené lněné kalhoty a kabátce.

Na konci 19. století tu majetnější ženy nosívaly zlaté nebo stříbrné čepce těsně přiléhající k hlavě, později přišly do módy velké pestrokvěté šátky, které halily celé tělo.

V meziválečných letech byl už tradiční starší kroj v Mutěníně vzácností.


 

Nářečí

 („Wea olls wissn wul, wiad bol olt.“ aneb Kdo je zvědavý, bude brzy starýJ)

Předváleční obyvatelé Mutěnína hovořili jedním z mnoha německých nářečí. Za českou jazykovou hranici bývají považovány Postřekov - Klenčí – Domažlice. Ve zdejší mluvě se uchytila některá česká slova týkající se převážně hospodářství nebo domácnosti:

  • dalkn – vdolky
  • gaš    - kaše
  • gačala – kačenka
  • gurkn – okurka
  • halunke – šibal,holomek
  • kolačn – koláče
  • kravarš – pasák,hlídač krav
  • livancn – lívance
  • palica – palička
  • pavlač – balkón
  • paček – špaček = dřevěné dřívko,dříve dětská hra
  • pohonč – pohůnek
  • povidl – povidla
  • vuchtaln – buchty…

 

Za tento text děkujeme naší milé rodačce a autorce kronik o Mutěnínu, vážené paní Mgr. Marii Vintrové .